Pár slov k pěší pouti (Mons. Jan Peňáz a P. Marek Dunda)

Chybová zpráva

Warning: preg_match() [function.preg-match]: Compilation failed: disallowed Unicode code point (>= 0xd800 && <= 0xdfff) at offset 2112 ve funkci truncate_utf8() (řádek: 339 v souboru /disk_1/www/cz/poutnikem/www/includes/unicode.inc).

Pouť (P. Marek Dunda)

Pouť patří k životu mnoha lidí, a dokonce i těch, kteří to doposud neobjevili. Rád jsem chodil pěšky už v dětství a v době středoškolských studií jsem se několikrát vypravil na různé pochody, např. Náměšť – Čučice nebo Třebíč – Babice. Vždy tam šlo však jen o pouhý výkon, přestože to bylo podbarveno chůzí v krásné přírodě, nebo i v případě Babic s politickým kontextem, což jsem poznal až v cíli poutě. Teprve v době studií v semináři mě pozval můj spolužák Josef Goril na pěší pouť do Polska z Krakova do Czestochowe. Tehdy nás šlo celkem jedenáct tisíc a připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Náboženské poutě si mě od té chvíle zcela získaly. Není divu, že když se v roce 2000 naskytla možnost vyrazit na pěší pouť z Vranova nad Dyjí do Říma, že jsem ani na chvíli nezaváhal a vůbec toho nelituji. Po návratu jsme začali putovat pěšky na Velehrad a připojovali se mnozí další. Setkávám se s tím, že pro ty kteří mohou (kterým to dovolí zdraví a věk), se pouť stává jedinečnou zkušeností, která prohlubuje jejich duchovní život a proměňuje všední život v radostnou skutečnost. Při pouti se totiž člověk modlí celým tělem. Mnozí pociťují, že jednou za čas je potřeba udělat něco víc. Že modlitby a prosby je třeba podporovat ještě něčím navíc. Že děkování jen slovy by bylo dobré podpořit ještě něčím silnějším. Že pokání má získat ještě konkrétnější výraz v našem životě a právě na tyto všechny výzvy se může stát odpovědí pěší pouť. Mám zkušenost, že když se vrátím z pěší poutě, většinou se pohne něco kupředu. Tím něco myslím, že se začne řešit i to, co se zdálo těžko řešitelné nebo dokonce úplně nemožné. A tak bych rád povzbudil všechny, kdo mohou, aby si udělali čas a vypravili se na pěší pouť třeba i s námi na Velehrad.

Pěší poutě na Velehrad (Mons. Jan Peňáz)

Když jsme se – Bohu díky – vrátili z pěší pouti do Říma v jubilejním roce 2000 od narození Pána Ježíše Krista, řekli jsme si: „Do Říma si netroufne každý. Každý rok se však má putovat na Velehrad, což si může troufnout hodně lidí. Tak to zkusíme. Zavedeme každoroční pěší pouť na Velehrad.“ Toto rozhodnutí padlo ve Znojmě 18. 1. 2001 přesně v den svátku Panny Marie Matky jednoty, uctívané právě na Velehradě. Chceme putovat Velehrad, protože to znamená jít ke kořenům, jak připomíná náš metropolita v Olomouci, jít na pouť je jako jít k prameni, říká náš brněnský biskup. Chceme putovat pěšky, protože v Polsku chodí mladí lidé aspoň jednou za život pěšky k Panně Marii na Jasné hoře u Čenstochové. Ji uctívají jako Královnu Polska, když jim pomohl zbavit se v roce 1655 švédské potopy a v roce 1920 bolševického nebezpečí, jí tam chodí děkovat s prosbou o další po moc, jak moudře říkají i naše babičky, když si domlouvají úmysly na mše svaté. Víme, že tam nestačí dojet, protože by to nebylo ono. Jít pěšky znamená oběť (řečeno duchovně) a zážitek (řečeno všeobecně). Obojí to je i pro ty mladé Poláky, kteří putují, i pro všechny lidi, kolem nichž procházejí. Víme, že v obcích, kudy ta polská pouť vede, je nachystáno občerstvení a pití, že na určitých místech nocuje ve sportovních podmínkách stovky poutníků. Vatikánský rozhlas to správně ohodnotil, když řekli, že všichni jsou poutníci. Víme, že někdo má obavy, že to bude těžší než si myslel, proto máme doprovodné vozidlo, které vezme unavené poutníky, takže si odpočinou. Kdyby někdo mohl jen trochu, mohl by střídavě každý den chvíli jít ba chvíli jet. Víme, že někdo nemá čas a sílu jít celý týden pěšky, proto jsme celou pouť vybrali tak, že v sobotu může se může dojet autobusy až těsně před Velehrad, kde trávíme poslední noc a pak jít posledních 8 anebo 3 km pěšky.